Pozorně si přečtěte přiložený dopis psaný ženou, která v dětství zažívala pravidelné sexuální zneužívání. 

Zkuste věnovat trochu času zamyšlení nad tím, jak se asi oběť cítí hned po sexuálním zneužití (krátkodobý dopad). Jak si asi oběť připadá týdny, měsíce a léta poté (dlouhodobé následky)?

Vidíte nějaké rozdíly mezi krátkodobými a dlouhodobými následky sexuálního zneužití?

Jste schopni identifikovat se buď s obětí anebo s pachatelem zneužití?

Dopis oběti

Je mi devatenáct a jsem obětí zneužívání dětí a dětské pornografie. Ještě pořád dál zjišťuji, v jakým způsobem mne všechno to zneužívání, které jsem si protrpěla, postihlo. Nastartovalo to můj život špatným směrem, zničilo mi to dětství, dospívání i rannou dospělost. Nebyly normální, jak by si člověk zasloužil. Můj strýc mne začal zneužívat, když mi byly jen čtyři roky. Užil k tomu způsob, který, jak teď už vím, takoví násilníci běžně užívají, aby své oběti připravili na zneužívání, a zajistili si, že oběť bude mlčet. Říkal mi, jak jsem výjimečná, jak mne miluje, a že máme "svoje tajemství". Protože bydlel blízko našeho domu, moje máma a táta nic netušili, když jsem za ním chodila a trávila s ním čas. 

Napřed mi ukazoval pornografické filmy, a pak mi začal dělat věci. Pamatuji si, že dal prst do mé vagíny a hodně to bolelo. Pamatuji si, že se pokusil mít se mnou sex, a to bolelo ještě víc. Pamatuji si, že jsem mu říkala, že to bolí. Pamatuji si, že velkou část času, co jsem byla s ním, jsem na sobě neměla žádné šaty, a někdy chtěl, abych se navlékala do spodního prádla. A pamatuji si obrázky. Po všem tom zneužívání mne pak vzal a koupil mi moje oblíbené jídlo, což byly slané tyčinky. Dodnes, když je jím, mne občas zachvátí panika, vina a pocit ponížení. Je to, jako bych nemohla utéct před tím, co se mi stalo. Tehdy jsem ale byla zmatená, věděla jsem, že je to špatné a že se mi to nebílí, ale také jsem si myslela, že by ode mne bylo špatné říct něco nehezkého o strýčkovi, který říkal, že mne miluje, a kupoval mi věci, které jsem měla ráda. Dokonce mne nechal jezdit na jeho motorce. Teď už nikdy nechci jet na motorce. Ty vzpomínky jsou příliš nepříjemné. Je toho hodně, co si nepamatuji, ale vlastně nemůžu zapomenout, protože nechutné obrázky toho, co mi dělal, jsou ještě pořád na internetu. Dlouho jsem se snažila všechny ty vzpomínky někam v mysli zatlačit, odsunout je. Přemýšlet o tom je dodnes opravdu bolestné. Čas od času, když si na to vzpomenu, prostě jen zírám před sebe a vůbec nevnímám, co se kolem mne děje.

Žiji s každodenním strachem, že někdo mé obrázky uvidí, pozná mne, a znovu budu ponížená. Velmi mne trápí vědomí, že se na ně někdo nejspíš i teď dívá, že se někdo dívá na mne, když jsem byla jen malá holčička zneužívaná před kamerou. Nevybrala jsem si to. Nechtěla jsem tam být, ale teď jsem napořád na obrázcích, které lidé užívají, aby dělali nechutnosti. Nemůžu tomu ale zabránit, stejně jako jsem v tom nemohla zabránit mému strýci. Když zjistili, co můj strýc dělá, začala jsem chodit na terapii a myslela jsem si, že se mi podaří nechat to za sebou. V tom jsem se ale hodně pletla. Plně jsem začala chápat, co se mi stalo, teprve když jsem byla o hodně starší. Cítím se teď hůř a můj život je horší, protože ten zločin probíhá dál a nikdy nepřestaNe Je těžké popsat, jaké člověk zažívá pocity, když ví, že v kteroukoliv chvíli, kdekoliv na světě, se někdo může dívat na moje obrázky, na obrázky malé holčičky, kterou zneužívá její strýc, a že si to ten člověk může užívat. Je to, jako bych byla zneužívaná znovu a znovu. Stává se mi, že nejsem schopná dělat věci, které jsou pro většinu teenagerů naprosto jednoduché a normální. Nemám řidičák. Pokaždé, když řeknu, že si ho udělám, neudělám to. Špatně plánuji. Když začnu přemýšlet o tom, jak by se měl můj život vyvíjet dál, nějak se mi tak jako zastaví mozek. Snažila jsem se najít si práci, ale prostě se věcem vyhýbám. Nejlíp mi jde zapomínání, protože jsem jako malá holčička byla nucená žit takový dvojí život a "zapomínat" co se mi děje. Než si uvědomím, co se děje, stává se, že zapomenu na pracovní pohovor nebo něco podobného, díky čemu bych mohla sehnat práci. Někdy mi něco to zneužívání připomene a dokonce si to ani neuvědomím, dokud není příliš pozdě. Tak například na střední škole jsem propadla z anatomie. Prostě jsem na lidské tělo nebyla kvůli tomu, co se mi stalo, schopná myslet. Totéž se mi stalo na střední. Chodila jsem na hodiny psychologie, kde jsme se dívali na video o zneužívání dětí. A ani jsem si neuvědomila proč, ale na ty hodiny jsem přestala chodit. V prvním ročníku na vysoké jsem propadla a nastěhovala se zpátky domů. Je pro mne velmi snadné nějak city a pocity blokovat a vyhýbat se věcem, které jsou mi nepříjemné. nevím, kdy budu schopná vrátit se na vysokou, protože mám velký problém s tím, že se vyhýbám všemu, co je mi nepříjemné nebo co mi nějak připomíná to, že jsem byla zneužívaná. Pořád se bojím, že se na mne někdo podívá a bude vědět, že jsem obětí dětského sexuálního zneužívání, protože je to skutečnost, kterou si kdokoliv může zjistit. Bojím se, že když jsou moji přátelé na internetu, narazí na moje obrázky. Naplňuje mne to pocitem studu.

Cítím se ponížená a stydím se za to, že existují obrázky, které ukazují, jak dělám hrozné věci z mým strýcem. Všude, kam přijdu, si připadám, že mne lidé soudí. Jsem typ člověka, který dělá takové věci? Je se mnou něco v nepořádku? Jsem odporný člověk?

Stydím se někomu říct, co se mi stalo, protože se bojím, že mne budou lidé soudit a klást mi to za vinu. Žiji na malém městě a říkám si, že když se to dozví jeden člověk, za chvilku to budou vědět všichni. Žiji ve strachu, že jednoho dne někdo ty hrozné obrázky uvidí a moje tajemství se dostane na veřejnost. Je to, jako by můj život až do té chvíle stál, jako bych zamrzla v čase a jen čekala. Vím, že ty hrozné obrázky jsou vlastně zamrzlé v čase a jsou pořád tam, venku, a může je vidět kdokoliv.

Dlouho jsem měla hrozné noční můry. Probouzela jsem se propocená a s pláčem a chodila jsem za rodiči, aby mne utěšili. Ještě pořád se mi to čas od času vrací. Mám v hlavě myšlenky, které jsou vlastně vzpomínkami na to, co mi strýc dělal. Začne mi bušit srdce, potím se, pak mi v hlavě naskočí nějaký silnější obrázek, a musím prostě odejít. Slýchávám v hlavě hlas mého strýce, jak mi říká, "nikomu to neříkej, nikomu to neříkej, nikomu to neříkej". Vědomí toho, že obrázky toho všeho jsou pořád někde venku, to všechno jen zhoršuje. Je to, jako bych tomu zneužívání nemohla uniknout, ani teď, ani nikdy. Protože jsem měla tolik nočních můr, špatně spím ve tmě. Radši si nechávám rozsvícenou lampičku, jako by mne světlo mohlo před nočními můrami chránit. Nesnáším horory a občas mám noční můry řadu nocí po sobě.

Občas mám naprosto ničím nepodložené obavy a strach, a to mi brání v tom, dělat normální věci jako ostatní teenageři. Kamarádka mne jednou pozvala, abych šla s ní a s jejím strýčkem do zábavního parku. Nemohla jsem nějak dostat  hlavy, že bych tam zase mohla zažít zneužívání. nakonec jsem nebyla schopná jít. Pořád jsem se sama sebe ptala, jestli ten strýček náhodou neviděl moje obrázky. Znal mne? Věděl, co jsem dělala? Pozval mne do zábavního parku právě proto?

Je pro mne velmi těžké někomu věřit a často si prostě mezi lidmi nepřipadám dobře. Musela jsem přestat pracovat jako servírka, protože tam chodil člověk, u kterého jsem měla pocit, že se na mne pořád dívá. Pořád jsem přemýšlela o tom, jestli mne náhodou nepoznal. Bylo mi prostě příliš nepříjemné dál tam pracovat. Mám problém říct někomu "ne", protože jsem se už jako malá naučila, že nemám kontrolu nad tím, co se se mnou děje. Snažím se zlepšit se v tom, protože vím, že když nejsem schopná odmítnout, bude pro lidi snazší znovu mne zranit. Kvůli způsobu, jakým mne strýček podplácel, abych dělala před kamerou sexuální věci, mám problém přijímat od kohokoliv dárky. Vždycky mám pocit, že lidé za to ode mne budou něco očekávat, když mi dají dárek. Komplikuje to moje vztahy s přáteli.

Ráda bych jednoho dne měla děti, ale hrozně mne děsí pomyšlení na to, jak je uchránit. Komu bych mohla věřit? Jejich učitelům? Jejich trenérům? Nevím, jestli bych byla schopná děti někomu svěřit. A co když moje děti nebo jejich přátelé uvidí moje obrázky na internetu? Jak bych jim mohla vysvětlit, co se mi stalo?

Mám velký zmatek v tom, co je vlastně láska. Můj strýc říkal, že mne miluje a já jsem jeho lásku chtěla. Ale teď vím, že to, co mi dělal, láska nebyla. Jak ale v budoucnu poznám, co láska opravdu je, jak poznám, že to není jen další člověk, který mne chce využít nebo zneužít?

Pravda je to, že každá den a každou noc mne někdo někde ve světě zneužívá. Jak se s tím mohu vyrovnat, když se zločin, který se mi stal, pořád dál děje, když nikdy nepřestane? Jak se s tím mohu vyrovnat, když to hrozné zneužívání, které jsem zažila, je ve světě dál, napořád, a nechutní lidé si to užívají?

Děsí mne pomyšlení na to, že kvůli mým obrázkům nejspíš budou zneužívané další děti. Ukáže někdy někdo moje obrázky jiným dětem, jako to dělal můj strýc se mnou, a pak jim bude říkat, co mají dělat? Uvidí mne a pomyslí si, že je v pořádku, když budou dělat totéž? Uvidí někdy nějaký hrozný člověk můj obrázek a napadne ho, že by totéž mohl udělat nějaké jiné malé holčičce? Z takových myšlenek jsem smutná a vyděšená.

Hodně za to, co se mi stalo, viním sama sebe. Vím, že jsem byla malá, ale proč jsem si to v hlavě nesrovnala líp, proč jsem něco neudělala? Možná, že kdybych to zastavila, nebylo by teď po světě tolik obrázků, které nemohu stáhnout nebo vymazat. Mám pocit, že s tím budu muset žít navždy a je to moje viny.

Mám pocit, že si nezasloužím nic a že jsem naprosto neúspěšná. K čemu jsem vlastně dobrá kromě toho, aby mne druzí znovu a znovu užívali? To je jeden z důvodů, proč jsem nebyla schopná udržet si práci nebo se udržet na škole. Jsem unavená z toho, jak jsem  sama sebe zklamala. už mám dost zklamání na celý život a další neúspěchy už prostě nechci. Pořád mi to znovu navozuje ty hrozné pocity hanby a studu ze zneužívání a využívání.

Občas se se svými pocity vyrovnávám tím, že se snažím na všechno zapomenout tím, že moc piju. Vím, že to není dobré, ale pořád jsou se mnou ty pocity ponížení a vzteku, a tak na ně čas od času potřebuji alespoň na chvilku zapomenout.

Mám pocit, jako bych pořád musela žít dvojí život. Napřed jsem musela lhát o tom, co mi dělal strýc. Pak jsem musela předstírat, že se to nestalo, protože jsem se moc styděla. Teď pořád vím, že další pachatelé na internetu vídají obrázky mne, když jsem byla malá. Nechci tam být, ale jsem tam. Přeji si, abych se mohla vrátit v čase zpět a zabránit strýci, aby ty hrozné fotky pořizoval, ale to nejde.

Ačkoliv se bojím, že by mne někdo mohl znovu zranit nebo zneužít, protože dělám tohle prohlášení, chci, aby o mně soud a soudce věděli, aby se dozvěděli, co jsem si protrpěla, a jak vypadá můj život. To, co se mi stalo, se mnou ještě pořád zůstává. Jsem obětí dětské pornografie a má to na můj život každý den a všude, kam jdu.